Taraneh Maatsimela

Minulost:

Snad každá minulost jakékoliv člověka či zvířete začíná narozením. Původ Taraneh je z Íranu, kde se narodila a dle všeho žila její matka, ovšem ta zemřela při porodu, a jelikož otec byl neznámý, dostala se do dětského domova. Co si budeme namlouvat. Život v dětském domově není žádný med pro nikoho, natož když v něm vyrůstáte od miminka. K Tařině štěstí tam ale nebyla déle než tři roky, jelikož to si jí rozhodl adoptovat pár z Kanady a po vleklém papírování si jí taky do Kanady odvezli a zahrnuli řádnou láskou a péčí v jejím novém domově v Calgary. Její nový otec Tegan byl věčně někde na cestách kvůli obchodům firmy kde pracoval, takže se s ním nikdy moc nevídala a žádný výrazný vztah si k němu nikdy nevytvořila. Zato svou matku Dominique prostě nemohla nezbožňovat. Vždy od ní dostala vše, čeho se jí zachtělo. Dostávala nejlepší oblečení, nejlepší hračky a už ve svých pěti letech dokonce i živé štěně jako mazlíčka. To štěně konkrétně dostala přibližně v době, kdy si své mámě postěžovala, že se jí zdál sen o tom, že právě její drahá matka zemře a že se bojí. Taraneh normálně moc snů neměla, nebo si na ně normálně nijak výrazně nepamatovala, co by taky člověk chtěl od dítka předškolního věku, ovšem tohle jí v myšlenkách strašilo ještě několik dní potom. Bohužel její sen o smrti nebyl pouhým snem ale vidinou budoucnosti. Přesně dva týdny od doby kdy se jí tento sen zdál, její matka zemřela při autonehodě. Jela zrovna pro Taru do školky, když jí před auto vběhl toulavý pes, kterému se chtěla vyhnout a narazila do jiného auta. Pro jejího otce bylo ale nejděsivější, že Tara byla po tomhle oznámení naprosto klidná a s drobným úsměvem zatím co hladila Silvera, mu řekla jedinou větu - "Já jí říkala, že umře, ale nebrala mě vážně."

Na pohřbu nevlastní matky neuronila ani slzu, jelikož byla s její smrtí dle psychologa, ke kterému jí otec vzal s matčinou smrtí smířená už před tou nehodou. Bylo to pro něj něco nepochopitelného a osobně chtěl mít s malou Taraneh už jen co nejméně společného proto jí sehnal dobrou vychovatelku a chůvu aby se mohl dál věnovat své práci. Taraneh byla už jako malinká ovšem velmi krotké a poslušné dítko. Nedělala ani jedné z žen, které o ni pečovaly nijak velké problémy. Jakmile nastoupila do školy tak se i celkem dobře učila, až na ty občas znepokojivé sny o svých spolužácích, se kterými se svěřovala pouze chůvě, jelikož vychovatelce zase až tak nevěřila. Ta se z ní totiž snažila udělat mladou dámu vhodnou uvedení do společnosti tak jako za starých časů. Celkově byla dost staromódní a už proto jí Tara neměla zrovna v lásce. Chůva naopak byla zvláštní žena, která věřila, že někteří lidé mají zvláštní šestý smysl, a její sny nebrala na lehkou váhu. Vraťme se ale ke spolužákům. Mezi nimi neměl žádné přátele, protože čím blíže k někomu z nich měla, tím častěji se o onom spolužákovi zdály ty divné sny, a co bylo horší - tím častěji se plnily. Navíc pokud se snažila spolužáky před nehodami varovat, tím byla považovaná za divnější, a i sami spolužáci se od ní distancovali. Vlivem tohohle se z poslušné hodné holčičky začala stávat samotářka a ve vyšších třídách i mrzoutka. Někde v jedenácti se dokonce přestala snažit být nějak přátelská k ostatním. Jednoduše začala zaujímat ten postoj, ke kterému jí ostatní donutili - začala od sebe instinktivně i sama odhánět všechny co kde potkala, jen aby jí neublížili nebo ona neměla sny o tom, jak se jim něco stává.K Taraneh se dostavila puberta a její samotářské a mrzuté já se začalo jen více projevovat. Ta hodná poslušná malá holčička se začala stávat po vzoru nevlastního otce emočně chladnou a přísnou. Její otec si někdy až přehnaně trval na tom, aby byly jeho příkazy plněny co nejpřesněji a aby se přesně dodržovala pravidla, jenž v domě nastavil po Tařiných pár problémech ve škole. Jakých problémů? Taraneh se jednoduše poprala s jednou namyšlenou holčinou s vyšší třídy za to, že si z ní dělala srandu při jejích prvních nevydařených pokusech o malování se. Tara nikdy nebyla agresivní či tak, ale tohle jí prostě zvláštním způsobem naštvalo, a když si ta holčina nechtěla dát pokoj tak jí praštila. Ani po tom co se uklidnila a byla zavolána k řediteli, nechápala a nemohla pořádně vysvětlit, proč tu holku praštila, když nikdy tak agresivní nebyla. Školní poradkyně, či psycholožka chcete-li, to po diskuzi s ní vysvětlila velmi jednoduše - Tara nemá dost pozornosti svého otce a snaží se si pozornost vynutit. Tara by se jí nejradši za to vysmála do obličeje, jelikož si neměla nikdy potřebu pozornost vynucovat, bylo jí dobře, když byla sama a měla svůj svatý klid. Po tom incidentu si ale její otec v práci vyřídil, že potřebuje více času trávit doma, a jednoduše si začal na Taru více dohlížet a nastavil v domě přísná pravidla. Tara začala svého otce jako následek jeho rozhodnutí nesnášet, ale zároveň si ho vzala jako takový svůj vzor. Byl totiž na rozdíl od ní v každé situaci chladně klidný, nenechal se vyprovokovat k hádkám, o které se Tara mnohdy při večeřích snažila. Dokonce byl klidný, i když nějaké to domácí pravidlo porušila. Jednoduše jí uložil trest, a pokud neplnila trest tak jak měla tak byla potrestaná přísněji, nebo naopak si jí přestal celkově všímat, což byl pro její touhu hádat se s ním i o pitomostech prostě to nejhorší co mohl udělat. Jak stále více rostla a dospívala tak se neměnila jen vzhledem a přístupem k ostatním ani pouze povahou. Čím dál zřetelněji se u ní projevovala i schopnost, se kterou se narodila, a která v ní v onom období mezi čtrnáctým a patnáctým rokem života začala nabírat na své síle. Ani ona ani její otec si nemohli nevšimnout, že pokaždé, když vešla někam do místnosti tak byla najednou větší tma, i když byly zapnuty všechny lampy. Stejně tak si nemohli nevšimnout, že se Tara stává spíše sovou než skřivanem. Čím dál více do školy zaspávala, dokonce pospávala i v hodinách zatím co v noci se jí spát nedařilo, ani když si vzala prášek. Prostě měla najednou pocit, že je až příliš plná nevyčerpané energie. Někdy dokonce mívala i pocit, že jí pobyt na světle vyčerpává a vyloženě ničí. Při světle zářivek v pokoji jí často velmi krutě bolela hlava, a nepřestalo to, dokud v pokoji prostě nezhasnula. Přes den dokonce mívala v pokoji zatažené závěsy, aby tam měla větší tmu. Otec si o ní v tu dobu začal vyloženě dělat starosti, jestli nemá onu divnou alergii na světlo jak si kdesik četl, ale to se nepotvrdilo. Dokonce mu otec nepotvrdil ani žádnou jinou potíž, jíž by jeho dcera mohla trpět, pokud nepočítáme alergií na pyl. Prostě se musel smířit s tím, že některé dny své dceři musel omlouvat a tolerovat, že se válí v posteli, jelikož jí ze světla není absolutně vůbec dobra, a i do jídla jí s chůvou a vychovatelnou mnohdy musel nutit, jinak by prostě celý den jednoduše měla zabitý spánkem, kterým se snažila uniknout z otěží té divné bolesti, jež cítila v každém nervu a přitom nikde. Byl to pocit, jako vždy se nějaké skryté zvíře snaží utrhnout ze řetězu, jímž je spoutaný a nedaří se mu to. Tara totiž nehodlala nic z toho, co se skrývalo v ní samotné z toho pomyslného řetězu postit.Nějakým zázrakem se jí podařilo to divné období, kdy byla tak citlivá na světlo přežít a pomalu jí táhlo na šestnácté narozeniny. Mnozí by si řekli, že sladkých šestnáct ale Tara určitě ne. Ta už v tomto věku otce přiváděla k šílenství, jelikož se rozhodla jít na bezpečnostně právní akademii, což nebyla zrovna škola, kde by svou dceru chtěl vidět, i když jí neměl zrovna v lásce. Který otec by totiž chtěl vědět, že se jeho dcera učí dokonce ve škole střílet z pistole. Aby si také vytvořila lepší fyzičku, začala pravidelně každý večer a ráno se Silverem běhávat. Sice už z něj byl starý pes ale stále plný energie a nikam do psího nebíčka se mu odcházet nechtělo. Tara se tam ale cítila jako ryba ve vodě. Výuka sice byla náročná už kvůli všem těm zákonům, co se musela naučit či kvůli náročné tělesné výchově. Sotva druhý rok kolem svých sedmnáctých narozenin ovšem začala mít poněkud toulavé nohy. Začalo se jí chtít cestovat a poznávat svět. Opustit otce i město kde vyrůstala. Jen silou vůle se ovšem donutila tuhle touhu potlačit a v klidu si dokončit školu. Nutno podotknout s těmi nejlepšími výsledky jaké dokázala dle svých možností mít, vzhledem k tomu že se stále objevovaly nějaké dny, kdy byla prostě raději zavřená v pokoji s dokonalou absencí světla. Týden po dokončení školy se ale okamžitě sbalila a vyrazila na cesty kolem světa. Začala v různých městech Kanady, kde strávila různou dobu, podle toho kolik míst se rozhodla navštívit či podle toho kde si zrovna našla příležitostnou práci, aby si přivydělala. Chtěla být prostě samostatnější a nevolat svému otci aby jí na její cesty nějak přispíval. Měla tak možnost vyzkoušet si různé krátkodobé práce od barmanky a servírky až po jednu vzácnou příležitost, kdy se stala modelkou pro fotky mladého fotografa, jenž fotil fotografie pro galerii umění, kde měla být výstava fotografií. Její toulavé nohy jí po roce zavedly až do Skalistých hor, tedy hodně blízko zpátky jejímu domovu, ovšem domů rozhodně nemířila. Místo toho její pozornost a zájem upoutalo městečko, o kterém by přísahala, že tam nikdy nebylo a konkrétně institut, jenž se v něm nacházel.